Zimní bivak na Sněžce - březen 2011

Zobrazit pro tisk

Dny se prodlužují a na horách sněhu kvapně ubývá, a tak jsme horečnatě začali hledat termín pro tradiční zimní bivak na Sněžce, v pořadí již třetí. Pravdou zůstává, i když to jen velmi nerad přiznávám, že tento pokus byl letos již druhým v pořadí. První pokus - lednový, bohužel skončil neúspěchem. Vinu na neúspěšném pokusu nesla především zoufalá dopravní situace na českých silnicích díky první pořádné chumelenici. Především profesionální řidiči kamionů by se mohli konečně naučit, že spojení zimní pneumatiky je určeno pro zimní období a pneumatiky letní, že patří někam, inu někam úplně jinam.

Z Prahy jsme vyrazili lehce po osmé s tím, že čtvrtého člena výpravy budeme nabírat po cestě v Hradci Králové. Počet polárníků se tedy od loňska zdvojnásobil a na parkoviště v Peci pod Sněžkou přijížděla čtyřčlenná sestava. Dva zkušení a dva nováčci, jejichž tváře značilo mírné napětí z očekávání věcí příštích.

Výstup nahoru začal okolo desáté, tradičně, směrem k Růžohorkám. Cestu lesem jsem absolvoval již mnohokrát, ale tohle bylo něco speciálního. Stezka byla zcela ledovatá a každý krok byl současně uklouznutím. Děkoval jsem bohu za prozíravý nápad, vzít si s sebou trekové hůlky. S jejich pomocí jsem alespoň trochu dokázal držet balanc a nesjet na některých místech po ledopádech do prudce se svažujícího lesa. To by přinejmenším hodně bolelo. Zbytek týmu, který neměl boty s vibramovou podrážkou postupoval přece jenom o něco rychleji. Ledové masy zmrzlé vody na některých místech stezky svou velikostí opravdu budily respekt, a tak jsem otevírající se konec lesa uvítal s úsměvem na zmrzlých rtech. Ten mě rychle přešel, protože jsem si uvědomil, že jsme na cestě již hodinu a půl a jsme sotva na Růžohorkách. I když bylo nejprudší stoupání teprve před námi, věřil jsem, že to rozhodně nebude horší než v lese. Koneckonců je poslední úsek v otevřeném svahu a člověk může jít po sněhu vedle stezky.

Svižně jsme přeběhli zvlněný terén k úpatí Sněžky a začali stoupat do prudšího kopce, jež značil, že jdeme do finále. Přestože jde o nejprudší stoupání, dodává mi tenhle kopec nějakým způsobem klid. Vím, že to nebude trvat dlouho a budeme stát nahoře. Letos jsem konečně vhodně zvolil vrstvy oblečení, a tak jsem se téměř nepotil ani v závěrečném stoupáku. Věřte mi, není nic horšího, než stanout na vrcholu téhle hory v desetistupňovém mrazu a větru se zpocenými zády. Kupodivu mi na celou cestu stačila lehká bunda a pod ní dvě tenká funkční trička. Jedno s dlouhým a druhé s krátkým rukávem.

I když je tělo zahřáté předchozím výstupem, nedovolí vám mrazivý vítr na vrcholku přílišné kochání se nočním výhledem. Rychle oběhnete všechny výhledové směry a poté začíná poslední a současně nejnepříjemnější fáze večera. Záleží pouze na vaší rychlosti. O nutnosti převlékat se do suchého oblečení, byť to v kterém jste přišli je zpocené jen lehce, jsem se přesvědčil už při svém prvním bivaku. Díky jedinému vlhkému kusu oblečení se podstatně snižuje vaše šance na klidný spánek. Pravděpodobně vás bude zábst a věřte mi, že pak už s tím až do rána nic neuděláte.

Takže si připravit suché oblečení, zkontrolovat, jestli nejsou trička naruby (tohle mi tenhle rok nevyšlo a o něco jsem si prodloužil pobyt do půl těla na mrazu) a pak rychle a bez otálení převlékat. Moje teorie o navlhlých a zeboucích ponožkách se ukázala správná. I když to necítíte, pravděpodobně máte ponožky zpocené (i když třeba jen lehce) a tudíž platí stejné pravidlo jako u každého jiného kusu oblečení. Jinými slovy, do spacáku musí jít člověk suchý, pokud se chce vyspat. Pak už jenom trochu horkého čaje z termosky před spaním a rychle vstříct sladkým snům, které snad tento rok konečně přijdou.

Sice nepřišly, ale aspoň jsem se v noci trochu vyspal. Ranní paprsky spolu s vlezlým mrazem mne poměrně šetrně probudily a pohled pootevřenou škvírou spacáku mi ukázal krásně barevný a čistý východ slunce. Takový, který stojí za celou noc venku na mrazu i za noční výstup na tohle místo. Oranžový kotouč slunce pomalu stoupal nad horizont a měnil stupnici modré barvy, kterou do té doby obloha měla. Šustění okolo mi připomnělo, že tu nejsem sám a že i ostatní členové výpravu jsou naživu. O dobré náladě se mluvit rozhodně nedalo, ale to je tak vždycky. Nasupeně se derete z tepla spacáku do mrazivé zimy, abyste o pár minut později pobíhali po plošině na vrcholu Sněžky a fotili jako o život.

Sestup k Růžohorkám byl, jak už to tak bývá, o poznání rychlejší než v noci. A rozhodně v lepší náladě. Ovšem až do momentu, kdy jsme se ocitli na naprosto ledovaté lesní cestě, která klesá z Růžohorek do Pece pod Sněžkou. Když bych popsal cestu slovy "co minuta to pád", nejspíš bych vůbec nepřeháněl, v některých místech spíš naopak. Při sestupu se celá cesta ukázala o hodně klouzavější, než jsme si kdo dokázali večer předtím představit. Místy hrozilo, že když uklouznete, zastavíte se o kmen stromu několik metrů po vámi v lese, z kterého ještě pro jistotu trčely ostré pahýly větví. Po další hodině jsme konečně stanuli na parkovišti, cílové destinaci výpravy a mohli si oddechnout.

S čím na nás přijde Sněžka příští rok ? Hluboký sníh a závěje, nebo led ? Inu, asi se budeme muset nechat opět překvapit.

Foto: Bivak na Sněžce 2011 - TREKY.CZ