Author Král Šumavy 2009 - na vlastní nohy

Zobrazit pro tisk

Do areálu klatovských lázní jsme dorazili v předvečer závodu. Prořídlá louka dávala tušit, že počet účastníků nebude takový, jaký slibovala prezenční listina na internetu. Přemýšleli jsme s Vildou o stavění stanu ale neustávající déšť nás od toho odradil a volba kola nebo my na déšť byla jasná. Kola šla do depa připraveného pořadateli a my do místní vyhlášené hospody Modrý Abbé, kde majitel točí slovy osmnáct druhů piv a všechny od malých pivovarů. Přiznám se, že jsem sám sebe překvapil poměrně pevnou disciplínou a o půl dvanácté jsme odjížděli z hostince do kempu.

Vstávání brzo ráno nesvědčí příliš mému tělu a ani tohle nebylo výjimkou. S vědomím toho, že budu mít brzo obrovský energetický výdej, jsem do sebe pro vlastní vůli dostal dvě koblihy banán a housku se sýrem. Prostě snídaně šampiónů. Pak už jen převléknout se do dresu, zvolit vhodné množství a kombinaci cyklo-oblečení a zapojit se do chumlu lidí na startu. Někteří z nich vypadali tak motivovaně, až mě jímala hrůza.

Martin s Honzou, moji dva sparing partneři pro dnešní závod, už čekali na náměstí. Výstřel z pistole ukončil asi po minutě naši konverzaci o tom kdo dojede, kdo ne a houf cyklistů v rozličně barevných i nebarevných dresech se dal do pohybu.

Dobře jsme znali své místo a proto jsme projeli startovní fotobuňkou jako jedni z posledních. Poměrně dost mne vyděsil závodník s camelbakem na zádech, který si předemnou zmáčkl stopky a vyrazil .. bez kola. Doufám, že mě ten běžec neporazí, jinak to bude ostuda. Motivujeme ho dotazem kde má kolo a po trefné odpovědi, že si někde na trase vezme volné kolo někoho z nás pokračujeme po silnici z Klatov.

Již první opuštění silnice dává jasně najevo v jakém duchu se dnes Král pojede. Stoupání v bahnitém terénu velmi rychle dělí peloton na malé skupinky, které se tvoříce hada pomalu šinou kupředu. Deset centrimetrů hluboké bahno se balí na kola a každé šlápnutí stojí dvojnásobné úsilí než normálně. Křiknu na kluky abychom lehce zpomalili protože tepy mi podle sporttesteru lítají do závratných výšek a je mi jasné, že s průměrným tepem 180 celou trasu neujedeme. Jsme možná poslední, ale rozhodně je lepší davy předjíždět, než jimi být předjížděn sám. Cesta stoupá, až se náhle zlomí a je mi jasné, že moje přání abych už nejel dokopce bylo liché. Sjezdy budou hodně nebezpečné. Kolo klouže a celý sjezd držíte ve smyku. Předemnou si vystupuje přes řídítka první cyklista a zpomalujeme.

Snažím se dodržet přísun kalorií a prakticky každou čtvrthodinu se jím polovinu proteinové tyčinky. Mám tušení, že brzo dojde i na powergely, které mám zastrčené v dresu. Po dlouhém sjezdu  po asfaltové silnici přichází první občerstvovací stanice. Banány, iontové nápoje a pomeranče. Snad nás to udrží do další občerstvovačky. Laškujeme s personálem na téma závodnící versus hobíci a poté co jsme ujištěni, že jsme stejně taky fakt dobrý.... pokračujeme v závodu.

Terén se vlní a poprvé nás zavleče do lesa, kde je cesta rozbahněná natolik, že musíme potupně opustit sedla našich kol. Nebude to dneska rozhodně naposled. Střídavě jedeme a jdeme tam kde jet nejde. Cesty místy nejsou sjízdné vůbec, protože na nich leží čím dál víc bahna a hluboké kaluže jsou poměrně zrádné. Jak říkali zkušenější kolegové, prvních padesát kilometrů je maso. Zbytek je v pohodě.

Jedeme v těchto náročných podmínkách a překvapivě mne to nijak nedeptá v porovnání s ostatními okolo. Asi mám formu. I když nevím z čeho, díky bohu. Zázraky se dějí. Zhruba na padesátém kilometru musíme překonat nejvyšší bod trasy. Tady už kopce nejede nikdo, tlačí všichni. Na příští občerstvovačce odpadávají první závodníci.

Brody na trase jsou kapitolou samy pro sebe. Docela jsem se na ně těšil, protože jsem byl rozhodnut jet je „pro diváky“ ale metr vody v prvním mě hodně překvapil. Naštěstí jsem se stačil vycvaknout z pedálů a nespadl jsem do vody celý. Někteří borci takové štěstí neměli. Druhý brod se mi i navzdory pádu cyklisty předemnou podařilo projet. Ozývají se pochvalné výkřiky .. cituji: „Vostrýýýý, nindža“ a podobně.

Pokračujeme s mokrými tretrami a na kost zmrzlými končetinami v závodu. Nevnímám počet kopců, které jsme vyjeli a sjeli. Terén se tu prostě volní všude a lepší už to nebude. Doslova stříháme metr do další občerstvovací stanice a cítím, že přišel čas na první powergel. Nikdy bych nevěřil jak taková věc zvedne náladu a zažene trudomyslnost. Přesto pořád cítím, že nejsem fyzicky na dně. Mám dostatečnou silovou rezervu na to abych přejel některé technické nástrahy tratě a to je dobré znamení. Po padesátém kilometru sedá krize na Martina. Přestává mluvit a trudomyslně odmítá jet. Předsvědčuji jej na gely a tyčinky a pokračujeme dál.

Kilometry se odmotávají nesnesitelně pomalu a profil krajiny slibuje peklo až do cíle. Při výjezdech (resp. výstupech) i sjezdech čekám na kluky čím dál delší dobu a napadá mě, jestli nejet napřed. Ne, slíbili jsme si, že pojedeme spolu a čert vem jestli dosažený čas bude o půl hodiny lepší nebo ne. Na jejich místě jsem mohl být dneska já, takže poslušně čekám pod každým kopcem. Na sedmdesátém kilometru je vidět, že Honza má dost. Přestože má obrovský fyzický fond, dneska se mu nějak nedaří. Na lesní cestě mu uklouzne kolo po mokrém kameni a následuje kotoulouvý pád přes řídítka. Vyčerpání je na technice opravdu hodně znát. Nevím jestli si to připouští, ale další sjezdy jede o poznání pomaleji. Na osmdesátém kilometru se dohadujeme jestli trasa měří 104 nebo 110 kilometrů. Na startu mi to bylo jedno. Na zabahněné trati po osmdesáti kilometrech vypadají tyto počty úplně jinak. Pořád necítím fyzické problémy dokud se nedostaví devadesátý kilometr.

Martin nabírá druhý dech a je rozhodnutý stihnout jedenáctihodinový limit. Na silnici se za ním sotva držím i když v první technické pasáži ho opět ztrácím řádově s minutovým rozdílem. Následný sjezd po louce se mi málem stává osudným  a ukázkovým kotoulem opouštím bicykl. Než dorazí Martin jsem zpátky v sedle a pokračujeme ve sjezdu. Bahnitá pěština se napojuje na silnici, na které je ukazatel Klatovy – 7km. Výkřiky nadšení a brutální Martinův nástup mě děsí, ale držím jeho tempo a míjíme sedm nebo osm lidí na kolech. Po dvou kilometrech ovšem silnice odbočuje do polí a v tu chvíli Martin strašlivě zakleje. Kletba je tak hrozná, že mám strach aby se mu nerozpadlo kolo. Před námi jsou ještě dva hřebínky, které musíme překonat.

Honzovi jsme ujeli po asfaltu, takže i když se otáčíme zpět není po něm vidu ani slechu. Teď už čekat nebudeme a pokračujeme dál. Z posledního horizontu je výhled na kostel na skále na protějším kopci. Bleskne mi hlavou, že tenhle kostel znám a už nečekám ani na Martina. Tady jde o prestiž a ohledy se neberou. Řítím se dolů sjezdem a po silnici pokračuji ve stoje poměrně slušným tempem. Něco není v pořádku. Pořád mám dost síly. Asi jsem dneska měl opravdu docela formu. Do cíle dojíždím s tříminutovým náskokem na Martina a na Honzu čekáme dalších pět minut.

Zmocňuje se mne cílová eufórie a vím jedno. Král Šumavy byl poražen !!!