Šest dní severskou divočinou - trek v Národním parku Sarek

Zobrazit pro tisk

Během našich cest Skandinávií jsme měli v plánu navštívit národní parky na severu Švédska. Dlouho jsme váhali, kam se vydat – možností je tady opravdu spoustu: treky v národních parcích Padjelanta, Abisko, Stora Sjöfallet či Sareku nabízí stovky kilometrů cest překrásnou přírodou. Nakonec jsme se rozhodli pro asi 73km dlouhý pro úsek Saltoluokta-Kvikkjokk po populární Kungsleden.

Cestou jsme chtěli „nakouknout“ do Sareku, který je popisován průvodcem Lonely Planet jako „nejoblíbenější švédský park, s divokými pohořími, ledovci, hlubokými údolími, impozantními řekami a rozlehlými pásy vrbových a březových lesů“. Do tohoto parku nevede žádná silnice, takže jsme předpokládali, že tam bude i méně turistů – což není radno podceňovat, během sezóny se parky prohání zástupy Vikingů. Turistika je ve Skandinávii jedna z nejoblíbenějších aktivit a na svou přírodu jsou Seveřané (oprávněně) velice hrdí a rádi se do ní vracejí. Švédové a Norové jsou prostě národy sportovních nadšenců a sportuje se zde za každého počasí a v každém věku.

Charakteristika:
Vícedenní trek, hodně bažinatým terénem, hodně sněhu, bažin, křoví (a sobů), takže pro skalní. Hodí se kvalitní repelent nebo síťka proti hmyzu, který dost obtěžuje.

Čas: 5-6 dní

Vzdálenost: cca 95 km

Ubytování: ve stanech

Rezervace a poplatky: žádné

Kdy vyrazit:
červen - září

Popis treku den po dni:

Informace o trase a o počasí jsme si zjistili v Jokkmokku, zhruba 5-ti tisícovém městečku těsně nad Napapiiri, jak domorodci nazývají Polární kruh. Zde je nejen informační centrum s velice ochotným personálem, ale i muzeum Sámské kultury, které vřele doporučuji navštívit – dozvíte se zde mnoho o způsobu života „Saami people“. Zdálo se, že severští bohové jsou našim plánům nakloněni – počasí mělo být stálé („raining, but hopefully not too much..:-/..“), v informačním centru jsme potkali partu Čechů plánujících výlet do Stora Sjöfallet a v muzeu jsme dostali 50% slevu, jelikož jsme přišli asi půl hodiny před zavíračkou. To nejdůležitější jsme podle instrukcí milé slečny za kasou stihli v pohodě zhlédnout. (Zdání často klame. Loki – největší šmejd severského Pantheonu se už asi potměšile šklíbil a naváděl trolly k vodním pracím a sázení vrbiček…)

Po doplnění zásob jsme přejeli do Kebnats, výchozího bodu treku. Pokud nepojedete vozem, lze se sem dostat autobusem z Gällivare. Hned na začátku budete muset překonat jezero Suorvajaure, a pokud se budete skutečně držet Kungsleden, čeká vás jezer ještě několik. To znamená, že budete muset využít služeb STF (Svenska Touristföreningen – Švédský svaz turistů), kteří zajišťují jak trajekty, tak provoz horských chat na trase. Informace o odjezdu vám dají v informačních centrech, krom toho visí přímo u přístavního mola. Pokud se plánujete ve Švédsku věnovat turistice víc, zařiďte si přes stránky http://www.stfturist.se/ členství v STF – budete mít slušnou slevu jak na trajekty, tak na ubytování. My jsme ještě večer obhlédli přístavní molo, nastudovali jízdní řád, pobalili to nejnutnější a po pravidelné „desinfekci“ slivovicí a slabé půlhodince blbnutí s repelentem usnuli u silnice 300 m před Kebnats.

Den 1.

Ráno jsme zjistili, že předpověď počasí nelhala. Mrholilo, byla mlha a docela zima. Pobalili jsme poslední věci do báglů, za okno v autě strčili ceduli s našimi jmény a předpokládaným datem návratu a před polednem vyrazili k odjezdu trajektu. Na člunu jsme zaplatili 100 SEK/sob šedovlasému Laponci a hodili bágly na příď. Chvíli po nás přistoupil i farář (v goretexové černé bundě a v kolárku), který jel zřejmě do Saltoluokty sloužit mši. Za chvíli jsme se už drápali mezi laponskými příbytky v Saltoluoktě nahoru po Kungsleden směr Sitojaure – chata STF a další přístaviště na jezeře (taky Sitojaure, aby se to nepletlo..). Naštěstí se obloha chvílemi protrhala, takže jsem měli nádherný výhled zpět na Saltoluoktu a jezero. Po prvním stoupání od jezera byla cesta téměř bez převýšení. Vedla nízkým houštím a přes nejhorší mokřady vedly dřevěné chodníčky. Oběd jsme si dali v malém přístřešku po cestě, a v podvečer jsme dorazili v Sitojaure. Za sebou jsme měli prvních dvacet kilometrů, na nohách vlhké boty a na ramenou první otlačeniny. U boudy STF jsme nastudovali jízdní řády a zjistili, že po jezeře se dá dostat přímo pod nejvyšší masivy Sareku – Ähpár a Skoarkki za „pouhých“ 250 SEK na osobu. Po krátké diskusi jsme se tedy rozhodli změnit trasu, projít napříč Sarekem, dostat se na turistickou trasu Padjelantaleden a po ní do Ritsem, odkud jezdí autobus zpět do Kebnats. Na břehu jezera byla pěkná loučka, kde se daly postavit stany, bohužel se zde muselo zaplatit asi 50 SEK, což jsme nehodlali investovat. Vrátili jsme se asi 500 metrů před vesničku, kde jsem zakempovali. U večeře jsme „ztrestali“ dva Kozly, které jsem v rámci tréningu přibalil do batohu („čoveče já to mám nějaký lehký?!“) a po rituálu Slivovice/Repelent/Dolgit na ramena usnuli s pocitem dobře vykonané práce.

Den 2.

K ránu jakž takž uschnul stan, i v botkách bylo o několik čísel vody míň. Sámská převoznice nás chvíli napínala, jestli vůbec pojede – foukal silný vítr a na jezeře byly vlny. Půl hodiny zkoumala triedrem obzor a nakonec se vrhla do člunu s výkřikem „We try.. we try…“. Asi půlhodinová cesta po jezeře sama stála za to, že jsme změnili plány a rozhodli se pro Sarek. Převoznice to pěkně oroštovala, člun nadskakoval na vlnách a my se blížili k majestátním štítům s čepicemi mraků na obzoru. S námi jel do Sareku jen jeden chlapík – během cesty jsme z něj vytáhli, že má tři dny dovču a chce si odpočinout, takže vyrazil do Sareku. Na konci jezera stálo jen pár domorodých kuč pojmenovaných Rinim. Chlapík vyskočil z člunu do vody, přitáhl nás ke břehu, mávnul na nás a to bylo naposled, co jsme ho viděli. Zhruba po dvou hodinách jsme s Verčou pochopili, proč vlastně měl na nohou holinky..

V Sareku nejsou značeny cesty. Vlastně - pokud tam nějaké jsou, mají je na svědomí sobi. Na mapě vede cosi tečkovaného v místech, kde zhruba byste měli projít. Po prvních pár hodinách jsme v rytmu čvachtání a občasných výkřiků „zas…aný křoví!!“ nostalgicky vzpomínali na chodníčky na Kungsleden. Zhruba v poledne jsme překonali křovinatou pláň a začali stoupat mezi zmiňované masivy - Ähpár a Skoarkki. Měli jsme v plánu vystoupat do sedla mezi nimi a na druhé straně sestoupit k jezeru Bielajávratja, kde jsme chtěli přespat. Bohužel Loki stihnul zbuntovat několik místních trollů, kteří nám začali škodit – rozvodnili přítok řeky, podle které jsme měli vylézt až do sedla a škodolibě sledovali, jak se pachtíme nahoru podle nesprávné říčky na nějaký ledovec. Byl to terén pro kamzíky – a i ti to vzdávali po prvních pěti stech metrech, výš už bobky nebyly.. Štěstí, že jsme už byli nad polárním kruhem. Když jsme zjistili, že jdeme úplně blbě, bylo sedm hodin večer. Na místo, kde jsme špatně odbočili, jsme slezli v deset hodin večer totálně hotoví. Navařili jsme rychle něco teplého a ten večer jsme ošulili i rituál Slivovice/Repelent/Dolgit.

Den 3.

Ráno jsme vstali brzy – na druhém břehu byl postavený stan a my jsme chtěli zjistit nějaké informace o cestě před námi. Říčku jsme přebrodili velice rychle – ledovcová voda do půli stehen vás dožene k heroickým výkonům. Ze stanu se vysoukali dva kluci a jedna něžná bytost. Řekli nám, že v sedle je dost sněhu, „lot of snow bridges“, ale že to vypadá bezpečně. Sněhu bylo fakt dost, ale po suťoviscích, vlhkých šutrech a ledovci jste připraveni na všechno – kolem třetí hodiny jsme byli u jezera Bielajávratja. Cestou jsme míjeli stáda sobů, která tu pasou místní Saamové – chladili se na zbývajících flecích sněhu. Protože bylo krásně, rozhodli jsme se jít dál až k saamské vesnici Skárjá. Kousek nad vesnicí je nutné překonat 1ém širokou rokli s s vodopádem. Zde také u turistického přístřešku Mikkastugan najdete jediný most, který v Sareku na této trase potkáte. U něj jsme zakempovali a sledovali tříhodinový „skorozápad slunce“ mezi ledovci. Večeře, S+S+S za zásluhy (urazili jsme cca 23km a překonali tak šest vééélmi studených brodů ) /R/D a spát.

Den 4.

Čtvrtý den jsme přešli most a pokračovali v cestě s masivem Sareku po pravé ruce. Nabízely se nám úžasné výhledy na ledovce, kterými je pokryt. Bohužel, v červenci tály, takže jsme šlapali bažinami, podmáčenými loukami anebo brodili,případně jsme se prodírali křovisky rostoucími v bažinách, na podmáčených loukách či na březích toků všech velikostí. Oproti prvnímu dni jediná změna byla to, že křoviny byly vyšší a hustší. Kolem šesté hodiny večerní začalo zase pršet, takže jsme po menším incidentu s agresivním říčním rackem hájícím své teritorium zakempovali ve stínu hory Niják. Za sebou jsme měli 18 km. Jo a samozřejmě Slivovici/Repelent/Dolgit.

Den 5.

Ráno se nám konečně podařilo skrmit poslední švédský chleba, který jsme měli sebou – je to nechutný sladký kříženec mazance a vánočky (jen pro otrlé - zvlášť s poličanem ). Chtěli jsme ten den dojít k bodu, kde se napojuje „poorly marked“ (rozuměj sobí) cesta ze Sareku s Padjelantenleden a zároveň se tu stýkají hranice tří národních parků – Sareku, Padjelanty a Stora Sjöfallet. Nepřekvapilo nás, že cesta může být ještě podmáčenější a křoví vyšší a hustší. Co nás překvapilo, byli komáři u Padjelantaleden – z našeho repelentu si dělali prču, takže ten večer jsme „mazali“ jen slivovicí. Urazili jsme asi 15 km.

Den 6.

Poslední den treku jsme zrychlili ranní proceduru a v osm hodin vyrazili po Padjelantaleden. Z chodníčků a mostků jsme si bažiny zarostlé křovím dokonce začali užívat. Kolem poledního jsme dorazili do vesničky Akka, kde jsme u boudy STF zjistili čas odjezdu trajektu, ale i jízdní řád autobusu mezi Ritsem a Kebnats. Cestou mě zastavil švédský horal po sedmdesátce, který chtěl jít stejnou trasu opačným směrem a vyzvídal informace. Když ho doběhla i babička, ptala se nás, jak vysoko je voda v brodech (a ukazovala si někam pod krk). Uklidnil jsem ji, že jí bude voda nanejvýš po pás, babička juchla a odběhli. Další partu důchodců jsme radši jenom pozdravili..

Při čekání na trajekt jsme se rozhodli, že po týdnu turistiky bychom mohli omýt i horní polovinu těla. V jezeře Akkajaure se dvěma prsty opatrně ošplouchával mladý Švéd. Ucítil jsem šanci si trochu spravit sebevědomí po setkání se švédskými důchodci a s pohrdlivým „Pfff“ směrem k mladému Švéďákovi jsem hodil do jezera šíbru s rozběhem. Nebudu se pokoušet popsat nepopsatelné – tuhnout jsem začal uprostřed druhého tempa tam. Zpátky ke břehu jsem už pravděpodobně jenom splýval. Z přimrzlých plavek mě vysekávala Verunka kudličkou. Za trajekt jsme zaplatili 165 SEK/osoba, chytili jsme autobus do Kebnats (75 SEK/osoba) a navečer jsme dorazili k našemu autu. Zamávali jsme horám v dálce a pokračovali v cestě za půlnočním sluncem.

Shrnutí:

Trasa má celkem cca 90-95 km. Náklady pro dva jsou asi 1300 SEK. Plusy: Spousta hor, ledovců, bažin, křoví a žádní turisti – prostě žůžo dobrodrůžo myšky Krupičky. Mínusy: Spousta hor, ledovců, bažin, křoví a … éé kecám, žádný nejsou. S sebou je naprosto nutné mít mapu oblasti, a velmi vhodné je do ní občas kouknout. Príma je i kompas. Goretexové boty se hodí, budete mít nohy mokré o 5 minut později. Ty Verčiny s cordurou neuschly po celou dobu treku. Místní mají holinky. Nepromokavé oblečení a kvalitní stan asi netřeba zmiňovat. Velmi doporučuji mít základy severské mytologie, lépe pochopíte domorodce a včas poznáte trolla, kterej se chystá vám vyvést nějakou lumpárnu ( Šmíd, Z., Dlouhé noci Vikingů aneb vraťte nám rabiáty je ideální literatura na dlouhé severské večery). Naopak velmi nedoporučuji říkat ve Skandinávii nahlas, že trollové neexistují.

Slivovice vám už nikdy nebude chutnat bez Repelentu a alespoň trochy Dolgitu.