Babia Hora / Diablak (1724 m) - výstup na vrchol

Zobrazit pro tisk

Po dvouměsíční odmlce opět sedím s Michalem v jedné Místecké restauračce u pivka a domlouváme naší návštěvu Oravských Beskyd a případný náš výšlap na Babiu horu. Dohodli jsme se na termínu 22.9 až 23.9. Týden předem mailem domlouvám jeden nocleh tentokráte v hotelu Slaná voda.

22. září opět v odpoledních hodinách po mém patřičném přespaní se po noční směně odjíždíme s Michalem směrem na hraniční přechod Makov a potom za vytouženou orvaskou Babí horou. Za okny automobilu pozorujeme výraznou změnu oproti naší červencové cestě za dvěma oravskými velikány. Nejen že není zataženo a neprší, ale i listnaté stromy se začínají pomalu a jistě zabarvovat do svých typických podzimních barev. Říkáme si: "To nám určitě vyjde!" Tentokráte volíme o něco delší trasu, nicméně svižnější. Z Makova tedy jedeme směrem na Žilinu, Varín, Těrchovou, Orvavský Pozámok, Lokcu, Námestovo do Oravské Polhory před hotel Slaná voda, kde dorážíme za 2 1/2 hodiny. Před hotelem vidíme spoustu zaparkovaných aut - i českých a tak od Michala dostávám pochvalu, že jsem nocleh předem rezervoval. Po ohlášení se u recepční dostáváme klíčky od jedné z chatek, které jsou umístěny hned za hotýlkem a ubytováváme se. Posléze jdeme obhlídnout jídelní lístek v tamní restauračce, neboť naše žaludky se již dožadovaly nějakého dobrého jídélka. Výběr nebyl složitý, protože polévka již nebyla a dále měli buď to smažený sýr, nebo vepřový či kuřecí řízek. Zanedlouho nám pohledná blonďatá kočka přináší kuřecí řízek, který jsme posléze s chutí zblajzli. Naše hrdla jsme uvedli do stavu blaha nějakým tím pivečkem a naší oblíbenou borovičkou. Po deváté hodině večerní odcházíme na naší chatku, kde si dáváme vytouženou sprchu, bohužel ale ve studené vodě - asi bylo třeba zapnout bojler. Do háje! Než jsme se odebrali do naších postelí dohodli jsme se, že zítra vyjdeme vstříc Babí hoře v 8 hodin.

Ráno před sedmou hodinou ranní vstáváme a zjišťujeme, že za okny naší chatky začíná pěkný slunečný den. S radostí zhltneme naší snídani - pár sladkých oplatků, které zapíjíme džusem. Nemohli jsme si moc vymýšlet, protože v tuto brzkou ranní hodinu byla ještě restaurace zavřena... Z chatky vycházíme před osmou hodinou a jdeme k autu, kde si dáváme věci, které již na výšlap nebudeme potřebovat. Zavřeme kufr, centrálem zamkneme a vyrážíme...

Pro cestu nahoru jsme si zvolili žlutou značku a tak hned za hotelem zabočujeme doprava a vydáváme se po široké lesní mírně bahnité cestě. Je chladno, od pusy se nám kouří a na trávě se v ranním slunci ukazuje jinovatka. Je nám trošku zima, ale víme, že časem se zahřejeme a bude nám dobře. Cesta vede z větší části hustým lesem prakticky po rovince a tak se stává nudnou. Nemůžeme se proto dočkat, až se dostaneme do pořádného kopečka a provětráme naše plíce. Výhledy jsou minimální, jen v jednom místě na nás mezi smrky vykouklo Pilsko a tak dělám první dnešní fotku. Zanedlouho z lesa vycházíme na zpevněnou lesní cestu, která nás dovádí před Hájovňu na Rovniach za kterou odbočujeme doleva a konečně se po rovinatých 3km dostáváme do kopečka a stoupáme. Zanedlouho si začínáme všímat, že z levé strany na nás vykukuje všudypřítomné Pilsko a z pravé strany se nám začínají ukazovat Roháče. Otočíme se a před námi se otevřely výhledy na Malou a Velkou Fatru, nádhera. Dělám opět pár fotografií a pokračujeme dál do kopečka a po chvíli docházíme před odpočívalo Šťaviny, kde děláme krátkou pauzu. Jsme překvapeni, že se zde nachází dosti turistů, kteří se vraceli z vrcholu. Uvažuji, že se asi byli podívat na východ slunce a teď se již vracejí. Jen mi bylo divné, že se shora vraceli i poměrně staří lidé o hůlkách. Jak se tam dostali? Museli přece vycházet za tmy - pokud šli ze slovenské strany. Nejspíš ale šli z Polska ze schroniska PTTK (Markowe Szczawiny) z kterého to je na vrchol jen 30 minut.

Jsme již ve výšce 1400 m.n.m. a tak víme, že nás čeká ještě nějaké 320 metrové převýšení. Sluníčko se dostává čím dál výš a výš nad obzor a  začíná připalovat. Já svlékám Craftový rolák, dávám si ho do batohu a vycházíme do závěrečného úseku. Kousek nad odpočívadlem se už dostáváme do míst, kde se začíná ukazovat jen kleč a někde ve svahu po levé straně začínáme tušit vrchol Babí hory. Opět se nemůžeme nabažit perfektními výhledy do okolí a už se nemůžeme dočkat vrcholu s určitě neméně nádhernými výhledy. Po krátkém rovinatém úseku vedoucí klečí odbočujeme prudce doleva a dostáváme se do závěrečné části, která nás po mírném stoupání dovádí až na samotný vrchol Babí hory. Podívám se na hodinky a zjišťuji, že jsme tu o necelou hodinku spíš, než uvádí časové údaje na mapě. Pěkné, říkáme si a přitom jsme nijak nespěchali... Daleko více nás ale potěšily naprosto bombastické výhledy do širokého okolí. Nemělo to naprostou chybu! Vysoké Tatry a Roháče jako na dlani... Nádhera! Procházíme kolem podlouhlé zídky postavené z donesených kamínků, potom odbočujeme a mírně scházíme pod vrchol, kde si v trávě sedáme a občerstvujeme se. Já fotím snímek za snímkem a nabývám dojmu, že kdybych si mohl vybrat mezi zaměstnáním a Babiou horou, tak bych volil tu druhou možnost... Po hodině a půl naprostého blaha na duši zvedáme kotvy a pomalu odcházíme zpět k vrcholovému kameni, kde děláme závěrečné vrcholové foto. Poplácám vrcholový kámen a říkám si: "No, nedá se svítit, musíme zpět dolů."

Pro cestu dolů jsme si zvolili jinačí trasu, než byla ta výstupová. Bylo pěkně, měli jsme fůru času a tak by nemělo moc smysl se vracet stejnou cestou zpět dolů. Zvolili jsme červenou značku, která vede směrem do sedla Brána a na Malou Babiu horu. Sestupuji po malých kamením vydlážděných serpentinách, což svým charakterem tak trochu připomíná "tatranské" podmínky. Michal na mě čeká pod serpentinami, neboť mě nahoře zdrželo focení a hledání červené sestupové značky. Pod vrcholem se potkáváme a já opět fotím vrchol Babi hory, který mi tak trochu z tohoto místa připomíná vrchol Chopku v Nízký Tatrách - taková větší hromada kamení. Schovávám Fujinu do brašny a pokračujeme s občasnými přestávkami na focení z kopečka dolů směrem do sedla Brána. Kousek nad sedlem se zadívám ze svahu dolů a koho to nevidím? Nějaký borec si to s horským kolem šmaruje proti nám do vcelku prudkého a kamenitého svahu. Říkám si: "To musím vyfotit!" Beru foťák do rukou a rychle fotím, potom čekám až nás dojde a ptám se ho, co že tu dělá s tím kolem? A on mi po polsky odpovídá, že netušil jak to tady bude vypadat. Blázen! Mezi ostatními turisty vypadal jako ryba na suchu... Sejdeme tento kamenitý svah a po rovném chodníčku dojdeme do sedla Brána. V sedle kousek před námi se ukazuje vrchol Malé Babi hory a tak stoupáme do posledního dnešního kopečka. Za 15´se ocitáme na vrcholu, kde děláme kratičkou pauzu na focení a poohlédnutím se za vrcholem Babi hory se s ním loučíme a začínáme scházet po červené značce směrem na rozcestí Vonžovec. Kousek ještě sestupujeme chodníkem vedoucím v kleči, ale zanedlouho se ocitáme ve smrkovém lese, který nám ukončuje poslední dnešní výhledy na Roháče. Sestupujeme tedy už smrkovým hustým lesem a sem - tam přecházíme nějaký ten spadlý strom, či potkáváme opozdilce, kteří si to proti nám šmarují do kopečka. Jsou takoví typičtí městští víkendoví antituristi. Do 11 hodin chrápou, pak se ještě hodinu převalují, potom poobědvají a kolem 14 hodiny s úsměvem na tváři vycházejí vstříc 3 hodiny vzdálenému vrcholu. Nechápu! Šlapu si to svým obvyklým tempem z kopečka a občas se ohlídnu za Michalem a čekám na něho. Michal totiž rád sbírá houby a tak častěji odskakuje mimo chodník do lesa a dívá se, zda tam něco nenajde. Snažím se mu pomoci a zjišťuji, že se vedle chodníku nejčastěji vyskytují muchomůrky červené a nechápu, proč je nikdo nesbírá. Jelikož se v houbách nevyznám, tak se držím známého pravidla které říká, že všechny houby jsou jedlé, ale některé jenom jednou... Oba jsme uspěli! Michal našel prudce jedlé a já zase prudce jedovaté. Stále sestupujeme lesem, kecáme o všem možném, míjíme rozcestí Pod Borkom a pokračujeme již jen po mírně se svažující cestě a po krátké chvilce docházíme k rozcestí Vonžovec. Z Vonžovce jdeme po zpevněné lesní cestě s hučícím potůčkem po pravé straně. Hned toho využívám a jdu si do něho opláchnout své zabahněné pohorky. Na chatu Slaná Voda to již není daleko a tak se domlouváme na strategii našeho odjezdu. Shodli jsme se, že zaplatíme nocleh, pojíme jen polívku a na druhé se stavíme do naší oblíbené koliby v Těrchové. Pokračujeme dále a oba hodnotíme dnešní den jako velmi úspěšný a už se nemůžeme dočkat až uspokojíme i naše hladem kvílející žaludky. Před námi se již začíná ukazovat střecha hotelu - náš dnešní cíl. Procházíme ještě kolem nějaké myslivny, či farmy, kde za plotem pobíhalo několik divokých prasat - dospělých i úplně malých. Na chvíli se zatavujeme a já dělám jedny z posledních dnešních fotografií. Docházíme před hotel, dáváme si věci do kufru auta a jdeme uhradit nocleh a tak trochu polechtat naše žaludky. Já si dávám ještě zasloužené pifko, nasedáme do auta a sjíždíme před hotel, kde vystoupíme a jdeme se ještě pohledem rozloučit s Babi horou. Nasedáme a s Oravskými velikány ve zpětném zrcátku uháníme směr Těrchová.

 

Po hodince a něco, parkujeme před kolibou v Těrchové a já se už nemůžu dočkat až si dám nějaké to grilované masíčko s kopou zeleninky. Vcházíme dovnitř a zjišťujeme, že se tam koná nějaká oslava. To nám však nevadí a tak pokračujeme dál do další místnosti, kde si sedáme ke stolu a s vypláznutými jazyky si vybíráme z jídelního lístku naše vytoužené papání. Přichází pohledná servírka a říkáme jí naše přání. K mé nelibosti oznamuje, že grilovaná masíčka dneska nedělají. Do háje! No nic, toš co nadělám! Vybírám si něco jiného a už se toho nemůžu dočkat. Nedočkavostí popíjím pifko a Michal džus. Už se to nese! Vypadá to pěkně - pečená beranina, česneková zálivka, čerstvý chlebíček a zeleninová miska. Zmizlo to ve mě jako spláchnuté hovno. Po opětovném příchodu oné pohledné servírky, chválím beraninu a dávám si repeté. Michal dojedl nějakou zeleninovou prkotinu a musel na mě čekat, neboť ta druhá beranina už tak rychle do mě nelezla. S vykoulenýma očima a blahem v břichu dojídám poslední sousta pečené beraniny. Dopíjím druhé pifko a potom oba platíme - já necelé tři stovky, Michal dvě, nesedáme do automobilu a ujíždíme směrem na hraniční přechod Makov a potom dále do Mořkova a Michal do Frýdku - Místku.

Zdroj: http://thromadka.sweb.cz/

Foto: Tomas Hromadka, http://thromadka.sweb.cz/