Lužické-Žitavské hory - dvoudenní trek po hřebenech

Zobrazit pro tisk

Lužické hory, rozkládající se na severu Čech mezi Děčínem a Libercem, jsou poměrně nízké, nicméně tvoří významné klimatické rozhraní, oddělující severní rovinaté kraje od vnitrozemí Čech.. Malá část pohoří, která zasahuje do Německa se nazývá Žitavské hory. Nejvyšší horou je Luž (793 m.n.m.)

Více než polovinu území pokrývají lesy, tvořené převážně smrkovými a borovými monokulturami. Zbytky původní bučiny se zachovaly pouze v izolovaných ostrůvcích na odlehlých místech a vrcholcích hor. Kromě běžných druhů lesní zvířeny je zde zvláštností výskyt kamzíků, kteří byli na počátku 20. století dovezeni z Alp a uměle vysazeni u Jetřichovic na děčínsku, odkud se rozšířili do Lužických hor a velmi dobře se zde aklimatizovali. Od roku 1976 jsou Lužické hory chráněnou krajinnou oblastí.
 
  V lokalitě Lužických hor jsme zatím ještě nebyli, proto jsme se rozhodli tento restík napravit. Zvolili jsme trasu naučné stezky Lužické a Žitavské hory. NS má celkem 27 zastávek a je dlouhá cca 42 km. Lze samozřejmě zvolit mnoho variant, jak tuto stezku zdolat. My jsme začali od konce. Auto jsme nechali v Jablonném v Podještědí a vydali jsme se po zelené trase směrem k zámku Lemberk, odkud vede již značená NS. Pod zámkem je krátká odbočka z trasy ke Zdislavině studánce. Doporučuji, voda je opravdu výborná a osvěžující. V zámeckém areálu na vrchu nad studánkou vás čekají  pohledy na několik historických staveb. První z nich je Bredovský letohrádek, kde je stálá expozice "Lužické hory - člověk a příroda" (geologie a hornictví, sklářství a tkalcovství). Mezi letohrádkem a samotným zámkem se nachází tři krásné hrázděné domky ze 17. století. A samozřejmě samotný raně barokní zámek, vystavěný místo původního gotického hradu ze 13. století.
 
Od zámku vede stezka asi 1,5 km po silnici, pak se rozdvojuje. Buď lze odbočit na obec Petrovice a jít tak vlastně proti směru NS, a nebo se vydat po směru NS (zastávky 25. a 26.) do Horního Sedla a dále přes Krkavčí skály a Krásný důl k Popově skále. My jsme zvolili první variantu. Byli jsme zvědaví na zříceninu hradu Větrov na Loupežnickém vrchu. Kolem něj vede z Petrovic odbočka NS na Popovu skálu. Jinak stezka pokračuje přes Petrovice na sever dále do Německa. Na 528 metrů vysoký Loupežnický vrch vás zavede odbočka červené turistické trasy. O hradu Větrov, se toho z historie bohužel moc neví. Jaké bylo naše zklamání, když jsme zjistili, že ze zřícenin nezbylo prakticky vůbec nic. Je tam jen skála, ze které je poměrně omezený výhled do kraje, ale místečko je to pěkné a klidné. Pod vrcholkem je i ohniště a plácek na přespání. Jak píšu tyto řádky, tak si uvědomuji, že by nejspíše byla ta druhá varianta zajímavější. Vede více územím se skalními útvary. Každopádně i tato trasa krásným klidným skoro až pohádkovým lesem stojí za to. Obě trasy se znovu setkají kousek před Popovou skálou, která je dominantou severovýchodního cípu Lužických hor. Skála je vysoká 565 metrů a její vrcholek je přístupný od roku 1904 po železných schodech. Z vrcholku je opravdu nádherný kruhový rozhled do širého okolí.
 
Z Popovy skály se NS drží modré turistické trasy a po překonání vedlejšího vrcholku zvaného Sedlecký Špičák z počátku prudce klesá do údolí Bílého potoka. Na tomto vrchu je několik vzájemně splývajících zarostlých lomů, kde se ještě v 1. pol. 20. století těžil pískovec. U staré cesty na severním svahu kopce lze nalézt zarostlé rozvaliny staré horské chaty, známé jako hostinec na Kohoutím vrchu, označovaný dříve podle majitele také jako Volkertova bouda. Po 2.sv.v sloužila chata jako pašerácké doupě. Bílý potok na severozápadní straně Sedleckého špičáku tvoří státní hranici s Německem. Východní strana údolí Bílého potoka, ležící na českém území, je méně členitá než západní, která je bohatší na skalní útvary, avšak na svahu mezi Podkovou a Popovou skálou jsou čtyři nevelké skalní věže, které horolezci nazývají Strážce hranic. Podél Bílého potoka pokračuje NS dále k zatopenému  hnědouhelnému lomu. Dnes je zde krásné koupání. Bohužel se ale nejedná o příliš klidnou lokalitu, vzhledem k velkému kempu a spoustě hospod. Nicméně toto byl cíl prvního dne našeho treku. Bylo úžasné se naložit do chladné vody po  asi 20 km pochodu v 30° horku. A pivčo přišlo také vhod, bylo na výběr z více druhů. Krátce před úplným setměním jsme se vrátili do údolí Bílého potoka, kde jsme na kraji lesa našli pěkné místo na přespání, ale i přes vzdálenost 1 km se k nám prodíral hluk z místního kempu.

Druhý den vedla naše cesta na místo, které neleží přímo na NS. V německém městečku Hartau sejdete ze značené NS a vydáte se na sever podél Lužické Nisy. Přibližně po 1 km dojdete na trojmezí Německa, Polska a Česka.

Z Hartau se NS drží modré turistické trasy a vede po rovince mezi poli do obce Eichgraben, kde mizí v lese. Jsou zde krásně vidět zalesněné vrcholky Žitavských hor, rozkládajících se přímo před vámi, kterým dominuje vrchol zvaný Töpfer. Stezka se v lese napojuje na červenou trasu a směřuje právě k tomuto vrcholu. Stoupání není nijak technicky náročné, je to klasická turistická trasa, avšak může dát člověku docela zabrat, zejména s krosnou na zádech. Na vrcholu Töpferu jsme zažili příjemné překvapení v podobě chaty s restaurací. Neměli jsme totiž už žádnou vodu a tento den se teplota vyšplhala ke 30° stupňům Celsiovým. Po osvěžení a ochutnávce dvou německých piv jsme se vydali po žluté trase dále. Tento úsek NS, bych řekl, že je jeden z nejhezčích. Trasa vede lesem po hřebeni přes vrcholky sousedních hor Scharferstein a Brandhöhe. Proplétá se mezi skalními útvary a občas se, krom zmíněných vrcholků, naskytne místečko odkud je výhled do přilehlého údolí a blízkého kraje. V údolí leží městečko Oybin, které se Žitavou (Zittau) spojuje úzkokolejná železnice. Snad vašemu zraku neujde pískovcová stolová hora se zříceninou hradu a kláštera Oybin ze 13. století, jemuž dominuje torzo klášterní katedrály. na hrad jsme koukali ze špatného úhlu a měli jsme jej bohužel zakrytý, ale i tak stál pohled na pískovcové útvary za to.

Z hory Brandhöhe NS pozvolna klesá pohádkovým lesem a posléze přes pastviny plné ovcí, choulících se za horkého počasí ve stínech pod stromy do obce Lückendorf ve  vedlejším údolíčku. Cestou nelze přehlédnout asi nejvyšší horu tohoto cípu Lužických hor. Dvouvrcholová hora Hochwald se 749 metry leží přímo na státní hranici a na jednom z jejích vrcholků stojí krásná kamenná rozhledna z roku 1892. Z obce Lückendorf míří NS zpět do Petrovic, kde jsme již ze stezky sešli a zamířili nejkratší cestou do Jablonného a pak domů.  Už jsme byli docala znavení a nohy měli obalené puchýři. Vedle Petrovic se tyčí do výše hora s názvem Sokol, na jejímž vrcholku je zřícenina hradu Starý Falkenburk, kam vás zavede červená trasa. Bohužel ani po točené kofole z místní hospůdky jsme už neměli síly se sem podívat.

Zde popsaná trasa zahrnuje pouze zlomek zajímavých míst této oblasti. A to je prosím zatím jen východ Lužických hor. Určitě se sem ještě vrátíme, abychom prošli začátek NS z Jítravy k Popově skále a podívali se na Starý Falkenburk, Hochwald a další zajímavá místa. 

Charakteristika:
Jednoduchá dvoudenní tůra

Okruh: Ano

Čas: 2 dny

Jak se dostat na začátek a konec treku:
Autobusem, nebo vlakem do Jablonného v Podještědí

Vzdálenost: 42 km

Ubytování:
Kemp v Údolí Bílého potoka

Kdy vyrazit:
Kdykoliv

Itinerář den po dni / Rozpis trasy:
1.Den: 5 - 6 hodin
2.Den: 6 hodin