View Larger Map [3]
Když bůh tvořil Mont Blanc, tak z jeho vrcholu udělal širokou sněhovou pláň, aby se tam ti všichni vrcholu chtiví vešli. A udělal dobře. Při výstupu na vrchol si za pěkného počasí opravdu připadáte jako když se prodíráte Václavákem. Což o to, od chaty de Aig. du Gouter je to vcelku jedno – cesta je až na vrcholový úsek poměrně široká, ale při cestě z ledovce de Tete Rousse kamenným žebrem ke Gouteru vám bude docela těsno a možná budete svědky opravdu pitoreskních představení.
Proč vůbec popisovat jednu z nejznámějších cest v Alpách? Především díky postojům některých „velkých“ borců, kteří s oblibou tvrdí, že výstup na Blanc je nudný „choďák“. To možná pro některé je, ale díky vysoké nadmořské výšce, zrádnému počasí, docela problematickým místům v již zmíněném hřebeni k Gouteru a především velké koncentrace průvodců, jejich klientů, divokých adrenalinových cestovek (české nevyjímaje) a všech ostatních (mezi kterými jsem kdysi byl i já), je taky tento „choďák“ pro mnoho lidí výstupem posledním. Někde jsem viděl číslo 100 za rok, což mi přijde na jeden kopec opravdu číslo šílené. Na druhou stranu poté co jsem zde na vlastní kůži zažil: Čecha (z ck) jak se o francouzských holí prodírá skalnatým terénem pod chatou de Aig. du Gouter (3863 m n.m.), Makedonku poprvé a doufám naposledy s mačkami na nohou, Itala se zlomeným kotníkem pod vrcholem, kamaráda s modrofialovým ramenem po zásahu kamene, škrábance od maček na helmě (čtete dobře, někteří vůdci jdou hlava nehlava) a především dva borce sražené v kuloáru kamenným sesuvem, by mohlo být číslo mrtvých i vyšší…. Za 2 dny nad hranicí 3000 m n.m. jsme viděli zásah vrtulníku hned třikrát a ne nadarmo, jako v mála oblastech kolem celého masivu krouží hlídkující vrtulník...
Zvláštní kapitolou jsou místní průvodci a jejich klienti. Člověk by čekal, že právě oni by měli svými zkušenostmi, znalostí místa a svou zdatností být příkladem pro nás ostatní. Opak je pravdou, jejich arogance a vidina co nejrychleji zvládnutého kšeftu, nás na několika místech docela vyvedla z míry. Jen se divím, že nás všechny neshodili dolů, když jsme jim blokovali „hladký“ průběh jejich těžce vydělaných peněz.
A nakonec když to celé absolvujete, tak se dozvíte, že nejvyšším vrcholem Evropy je stejně Elbruz (problematiku názorového rozdílu mezi anglosaskou a ostatní geografickou školou asi nemá smysl). Jeden primát, ale nikdo Blancu neupře, samotný výstup, hora a především jeho okolí je věcí, na kterou ještě dlouho budete vzpomínat (pokud tedy zrovna nepůjdete v mlze).
Východiskem je nejčastěji obec les Houches v sousedství střediska Chamomix, kde také v den příjezdu zjišťujeme předpověď počasí. Máme dvě možnosti, a to jít do domu horských vůdců a nebo informačního centra, kde byla předpověď pro různé nadmořské výšky vystavena. Většina lidí jede z les Houches lanovkou a následně pak tramvají (Tramway du Mont Blanc) až do výšky 2372 m n.m. – le Nid d´Aigle.Tramway du Mont Blanc le Nid d AigleTo ovšem zavrhujeme, lézt na Blanc a pomáhat si lanovkou, u nejvyššího vrcholku v Alpách - nic pro nás a s ohledem na naši malou aklimatizaci ani moc moudré. Tu jsme urychlili, přeci jen máme „slíbeno“ pěkné a stabilní počasí, a proto s výstupem neotálíme. Vyrážíme po 12. hodině a kolem šesté již stavíme stan na ledovci před chatou de Tete Rousse (3167 m n.m.). První úsek z Les Houches vede příjemnou stezkou v prudkých serpentinách, ještě že většinou ve stínu lesa. Stoupání už od začátku nabere grády. Na druhou stranu jde o jakousi prověrku jak na tom jste s kondicí. Můžete se slušně rozejít a nebo taky to raději vzdát a otočit. Nemalým přínosem je přeci jen pozvolnější nabírání výšky, které se může později hodit. U La Chalatte odpočíváme a pozorujeme usměvavé turisty, kteří se vezou v soupravách tramvaje až na konečnou (le Nid d´Aigle m n.m.), tam většina z nich naštěstí končí. Popravdě řečeno následující úsek podél kolejí je docela nezáživný a chůze je spíše otravou, zvláště při cestě zpět toho máme docela plné zuby, alespoň že stoupání je už pozvolné… Z konečné tramvaje začíná de facto ten pravý výstup. Čeká vás chodník typu tatranské magistrály, který vás zavede až na ledovec Glacier de Tete Rousse, kde také končí náš první den výstupu. Popravdě řečeno z plánovaného zahřívání na provozní teplotu toho máme plné zuby a jsme vcelku rádi, že je dnešek za námi. Více jak 2 km převýšení je rozhodně znát a jeden z nás je dokonce rozhodnut už dál nepokračovat.
Náročnost:
1. den jde o technicky a orientačně lehký výstup, ale cca 2200 m převýšení vám dá určitě zabrat;
Čas: 5 - 6 hod. (bez lanovky a tramvaje)
Místo nástupu – obec les Houches, po červené pod vrcholem Mont Lachat, podél tramvaje a následně po široké stezce k chatě Rouses.