Výstup na Cerro Guane Guane (5094 m) ve stínu velikánů

[4]Cerro Guaneguane se osamoceně zvedá z travnaté pampy chilského Altiplana. I přes svoji výšku není vrchol pokrytý sněhem a přijíždíte-li směrem z Ariky, bude vám připadat jako trpaslík ve stínu velikých zasněžených sester - Parinacoty a Pomerape, sopek, které jsou zdejšími největšími lákadly. Původně jsme měli v plánu zamířit na jiný vrchol, který byl o dvěstě metrů výš, ale na radu majitele hostelu Chakana v Putre jsme cílovou horu změnili. Výhled na obě zmíněné sopky je prý mnohem působivější.

Ráno vstáváme v městečku Putre poměrně pozitivně naladění i když mám trochu sevřený žaludek, protože jsem nikdy přes 5000m nebyl, takže nevím co to se mnou udělál. Aklimatizaci jsme snad nepodcenili a podle doporučení místních obyvatel a konečně i průvodce žvýkáme mocně koku a k snídani si každý z nás připravil silný kokový čaj. Je to rozhodně lepší než brufen.

Cestu k nástupu na Cerro Guaneguane ( 5094m )známe dobře už ze včerejšího dne a tak rychle nasedáme do auta abychom v blízké vesnici Parinacota byli co nejdříve. Z předchozích dvou dní v parku Lauca víme, že s přibývajícím odpolednem se zamlžují vrcholky sopek Parinacota a Pomerape a rozhodně nechceme nic podcenit. Přece jenom nás na vrchol čeká zhruba 800 metrů převýšení. Z vesnice Parinacota vede přímo pod Cerro Guaneguane prašná silnice, která pokračuje dál až do Bolívie. Pokud byste se snažili hledat nějakou turistickou značku, která vás dovede na vrchol, zapomeňte. Tady jste v Lauce a ne v Obřím dole pod Sněžkou.

Ze silnice míříme vyprahlou pampou k místu odkud se zvedají samotné kořeny hory. Po cestě nás přátelsky vítají lamy a dokonce se nechají i pohladit. Pod samotnou horou měníme plán výstupu. Dosavad se zdála lepší cesta východním hřebenem, ale z téhle perspektivy vypadá ten západní lépe a hlavně blíž. Začínáme prudce stoupat po travnatém podkladu a jak přibývají výškové metry plicím ubývá kyslík a kroky jsou těžší a namáhavější. Díky bohu za každý den, který jsem strávil tréningem právě pro tenhle okamžik. Zhruba po hodině a půl se podklad mění z travnatého na kamenitý a šplháme po kamenech k samotnému vrcholu. Kroky místy ztěžují písková pole, kde podkluzují nohy a nemalé procento vydané síly jde nazmar. Po dalších dvou hodinách jsme konečně na vrcholu u kamenné ohrádky, která slouží zřejmě jako úkryt před nepříznivým počasím. To se nás ale naštěstí netýká, protože nebe je bez jediného mráčku a výhled na obě sopky je úžasný. Dva rychlejší členové naší výpravy (rozuměj muž a žena) se tu dokonce stihli zasnoubit než snoubenci došel kyslík. Na pětitisícovce - no tomu říkám zásnuby.

Cestu zpět zahajujeme kamenito - suťovitým terénem východního hřebene, který nás oklikou vede kolem údolí, které hora Cerro Guaneguane tvoří. Sestup je rozhodně mírnější než byl výstup i když o něco delší, ale naše už tak dost unavené nohy to poměrně oceňují. Všechny členy výpravy pobolívá hlava, ale některým je špatně už od pohledu. No prostě genetika, to si člověk nevybere. Pomalu překonáváme poušť pod Guaneguane, a cesta přes ni, která se nám ráno zdála krátká se dost prodloužila. Hlavně pro ty, kteří mají v autě záchrannou pilulku růžové barvy.

Okruh: ano;

Čas: 6-8h;

Převýšení: 800m; 

Náročnost: Fyzicky náročný výstup ve velké nadmořské výšce. Mačky ani cepín nejsou potřeba, horu nepokrývají sněhová pole;

Jak se tam dostat: z Vesnice Parinacota po silnici č. A155 zhruba 5 km za vesnicí. Do Parinacoty se dá prý dostat i Autobusem z Ariky, ale pokud půjdete odtamtud připočítejte k celému výstupu další dvě hodiny;

[5] [6] [7] [8]
[9] [10] [11] [12] [13]
[14] [9] [15]
[16] [17]  [4]

Foto: Národní park Lauca, Chile - TREKY.CZ