View Larger Map [3]
Scházím po schodech dolů do hospůdky na snídani. Opět černý čajík a k tomu kukuřičná kaše in-natura. Chuťově nemastné, neslané, nesladké a aaa no prostě chuťově mdlé. Většina strávníků toho moc nesní i když se později na stole objevila na oslazení marmeláda. Zanedlouho dorazí i Pavel S. a domlouváme se na tom, že dneska každopádně musíme někde vyrazit a volba padla na Strimbu. Beru sebou termosku s čajem a jdu se nahoru připravit na cestu. Poprvé zkouším toaletu a použité papírky odhazují do připraveného pytlíku. Zjišťuji, že to není až taková hrůza jak jsem předpokládal. Potom ještě na batoh připevňuji sněžnice a v 10 h jen já a Pavel S. vyrážíme vstříc betelně vypadající Strimbě.
Jdeme opět stejným směrem jako včera po zledovatělé místní komunikaci a napravo od nás se nám začíná ukazovat zasněžená čepička vrcholu Strimby. Nádhera, říkáme si oba. To musíme dneska dát i kdyby sloni létali. Pokračujeme dále na okraj vesnice a po druhém mostku přejdeme přes místní říčku Cyxap, čímž se dostáváme do dvorku rodinného domu, kde nás vítají zuřivě štěkotající psi. Nevšímáme si jich a pokračujeme přes dvorek dál do svahu, kterým vystoupáme na hřebínek. Tam zjišťujeme, že je tu lesácká cesta, která podtraverzovává před námi se tyčící kopeček. Beztak že vede z Koločavy, ale kdo to věděl? Využíváme téhle možnosti a traverzem v menším lesíku podcházíme tenhle vrcholek. Zanedlouho docházíme na nezalesněný svah a rozhodujeme se, že musíme tenhle svah vystoupat a dostat se opět na hřebínek. Šikmo stoupáme do vcelku pěkného svahu, míjíme salaš a po krátkém zadýchání se stojíme na hřebínku.
Dáváme menší pauzu a zjišťujeme, že opět po onom hřebínku vede lesácká cesta a bylo na ní vidět, že je využívána ke stahování dřeva. Po krátkém odpočinku využíváme téhle cesty a mírně stoupáme směrem k ne moc vzdálenému lesíku. V lese potom zjišťujeme, že se nám táhle lesácká cesta ztrácí někde vlevo ve svahu a po hřebínku dál pokračuje už jen pár stop od lesních dělníků. Stopy nás zavádějí do kopce, ale zanedlouho se i ty ztratí a my pokračujeme už jen v neprošlápnutém sněhu. Nádherný to pocit! Takhle stoupáme ještě chvíli a zjišťujeme, že se začínáme i více bořit. Rozhoduji se proto, že si nasadím sněžnice a Pavel mi tenhle záměr schvaluje a nasazuje si je také. Téhle chvíle jsem se nemohl dočkat, neboť chůze ve sněžnicích byla pro mě premiérou. Upevňuji svoje boty do promyšleného vázání Rando TSL, podkládám si patu a vyrážím. Paráda! Žádný podkluz a minimální boření, jen jsem si musel zvyknout na to, abych dával nohy více od sebe - prostě jít tak, jako kdybych měl "vlka". Ještě větší nádhera byla ta podložená pata - její využitelnost ve svahu je naprosto bombastická. Vřele sněžnice s touto možností doporučuji. Pavel nasazuje také sněžnice od TSL, ale nějaký "obyčejnější" model a tak si trochu stěžuje, že mu bota ve vázání více lítá.
Jdu jako první, nasazuji své tempo a stoupám do svahu na jejímž konci vidím, že končí les. Dojdu na okraj lesa a zjišťuji, že šikmo přede mnou se začíná ukazovat úzký, strmý a zfirnovatělý hřeben Strimby. Dalo by se to sice k nástupu na hřeben vytraverzovat, ale v těch sněžnicích by to určitě bylo komplikované. Sněžnice a traverzování se totiž nemají zrovna v "lásce". Pokračuji tedy dál po hřebínku a docházím k malému skalnímu výčnělku, který podcházím a potom pokračuji dál do svahu a Pavla začínám nechávat stále více za sebou. Asi ho opět chytla krizovka. V prudším svahu se občas objeví nafoukaný sníh (jazyk) a zjišťuji, že sněžnice mají s touto přírodní nástrahou menší problém. Jelikož sněžnice "trčí" do předu i do zadu, tak se s nimi v tom svahu hůře překračuje ona návěj. Ale žádná hrůza, chce to trochu cviku a jde to. Kdo ví, jak by to vypadalo, kdybych tento sněhový jazyk překonával bez sněžnic?! Pokračuji ještě kousek a zanedlouho docházím k nástupu na onen strmý hřeben.Cítím se docela dobře a tak si to hezky rytmicky vyšlapuji do kopečka a už se nemůžu dočkat až dojdu na jeho vrchol. Už, už se blížím, vidím, že je tam nějaká hromádka kamení a už se těším na euforii z dosaženého vrcholu. Jenže jakmile jsem tam došel tak jsem zjistil, že to ještě není vrchol! Do paroma! Euforie je v prdeli! Ohlídnu se směrem dolů a Pavla vidím u nástupu na hřeben jako takovou větší tečku. Snažím se mu rukama naznačit, že se ještě nejedná o vrchol, ale on si mě asi nevšímá a šlape bez reakce dál. Podívám se na hodinky a zjišťuji, že je 14:40. Blíží se "otočkový" čas, říkám si, ale ten vrchol Strimby musím-e dát. Přeci to neotočím 100m pod vrcholem! Pokračuji tedy už do (doufejme) závěrečného stoupání na Strimbu a v 15:00 zjišťuji, že se už nedá jít výš a že konečně stojím na vrcholu. Stojím u vrcholové kamenné mohylky, nikdo - nikde jen já, sníh, slunce, modrá obloha, ticho a menší větřík mi ochlazoval z výstupu propocenou tvář. Nádherný to pocit! Dělám fotky a vyhlížím Pavla a Pavel nikde. Začínám být trochu netrpělivý, protože když se jde ve dvou, tak by si ti dva měli být navzájem na dohled. Doufám, že se mu nic nestalo, říkal jsem si. Jdu se znovu podívat ze svahu a už ho vidím! Dělám pár fotografií při jeho závěrečných krocích na vrchol Strimby. Uděláme si občerstvovací pauzu a rozhodujeme se, že musíme během 10 minut vyjít zpět dolů, protože čas, kdy se začne stmívat se neúprosně blíží. Kousek před námi se ještě sice ukazoval druhý nižší vrchol Strimby, ale na ten nám již nezbýval čas a tak v 15:20 otáčíme jdeme stejnou cestou dolů.
Z vrcholu Strimby až do nástupu sestupujeme velice opatrně, protože hřeben je na všechny strany dosti strmý a zfirnovatělý. Uklouznout, tak jedem v těch "šustkách" po tom firnu jak namydlení a zastavili bychom se až o první stromy - stali by se z nás dobrovolní dárci orgánů... Při výstupu držely sněžnice díky přední mačce a postranním hrotům jako přibité, ale při sestupu mírně podjížděly. Chtělo by to další mačku pod patu a bylo by to O.K. - dá se údajně dokoupit jako příslušenství. Ale i tak nám to jde rychle - za 20 min jsme zpět v nástupu na Strimbu a za dalších 25 min na okraji lesa. Tam Pavel navrhuje svačinovou pauzu a já s ním souhlasím. Já do sebe tlačím Margotku a čajík z termosky a Pavel nějakou čabajku. Po 20 min pauze pokračujeme lesem s kopečka dolů, kde posléze sundáváme sněžnice a dále pokračujeme již bez nich. Opět úleva! Přeci jenom nějaké to kilčo navíc v podobě sněžnic jde poznat. Scházíme na první holý hřebínek, potom s něho dolů kolem salaše na cestu, která lesem podtraverzovává jeden vrcholek. Z lesa potom vycházíme na poslední hřebínek a z něj již vidíme nám známý dvorek. Scházíme dolů, tam nás opět přivítají dva ukecaní psi, přejdeme místní říčku a už jsme opět ve vymrzlém rigolu místní silnice. Dávám a zapínám si čelovku v domnění, že mi to pomůže v lepším pohybu po vymrzlém oranisku. Nepomohlo to! Opět jsem sebou šastnul... Pomohlo to jedině k tomu, že místní kolemjdoucí Ukrajinci ze mě měli pěknou atrakci. Jen mrčeli a otáčeli se, sranda! Pavel říkal, že jsem s tou svítící čelovkou vypadal jako mimozemšťan.
Před sedmou hodinou docházíme do penzionu a zjišťujeme, že je tam jen pár našich a zbytek se ještě povzbuzuje v kolibě Toučka u řeky Trebly. Dáváme si pifko, sprchu a v devět hodin našim autobusem vyrážíme do Koliby pro zbytek naší skupinky. S představou, že si dáme něco na zub vstupujeme do koliby Toučka a tam zjišťujeme, že si dáme tak akorát velké kulové. Co tam bylo? Nepředstavitelný randál - hrálo se, zpívalo a piiiilo se aaa atd. Místní Ukrajinci když z venku slyšeli ten randál, tak se jen s podivem chodívali dovnitř podívat, kdo že to tam tak huláká a když to zjistili, tak se otočili a šli zpátky ven. Jakou si o nás asi udělali představu, to nevím... Nasedli jsme s ostatními do autobusu a hladoví jak vlci dojeli zpátky před penzion. Tam jsem s obrovskou chutí pojedl dvě porce česnečky - ta druhá byla od pěkně vodkou zalitého kámoše Michala - tak zalitého, že si ráno nemohl vzpomenout jak se dostal do spacáku... My s Pavlem jsme díky pozdnímu příchodu do koliby nestihli Šašlík - místní specialitu a tak nám paní Natálka udělala vaječinku s cibulkou a špečkem. Zblajzl jsem to jak malinu! Potom jsem si dal ještě pifko a špetku vodky a šel jsem spát. Kolem jedné hodiny ranní nám opět naší "koledníci" několikrát zazpívali koledy, až se divím, že po nich někdo něco nemrštil. Jakmile zalehnou koledníci, vstanu pro změnu já, obouvám si sandály a oni se mě ptají: "Kam jdeš?" Já odpovídám: "Zpívat koledy" Oni: "Kurva neblbni, oni ti rozbijou držku!" Já je neposlechnu a jdu se na záchod odlechčit.
Ráno opět zjišťuji, že se za okny udělal pěkný den a už jsem se nemohl dočkat široko - daleký rozhledů z polonin či případného vrcholu.!
Náročnost: střední s větší náročností na převýšení; nutná pouze běžná trekkingová výbava, exponované ani jištěné úseky nejsou
Trasa: Koločava - Strimba a zpět;
Čas: výstup 5h a sestup 3,5h;
Vzdálenost: cca 20 km;
Začátek a konec treku: trasa začíná i končí v Koločavě;
Zdroj: http://thromadka.sweb.cz [4]